Biologické, medicínské a filosofické důvody obhajoby lidského embrya jako lidského jedince a osoby od okamžiku početí

Je rozumné a logické, navíc podpořené současnými biologickými a medicínskými poznatky, považovat lidské embryo již od početí za lidského jedince, za lidskou osobu. Současné znalosti nepochybně dokládají, že lidské embryo je už od počátku své existence vybaveno třemi podstatnými znaky nového individuálního života [1, 2, 3, 4, 5] :

■ je autonomní, to znamená, že má svůj vlastní jedinečný a neopakovatelný soubor genů vzniklý smísením genetické výbavy vajíčka a spermie v krátké době po oplození. Přibližně do 30hodin po oplození začne dělení zygoty (vzniklé z vajíčka, do kterého pronikla spermie). V ní se tedy již od počátku odvíjí specificky lidský vývojový program a nenarodí se nic jiného než člověk. Oplozené lidské vajíčko má od okamžiku oplození všechny genetické, tedy pro fyzický život rozhodující, charakteristiky dospělého jedince, i když zatím v podobě jakési potence či předpokladu. Záleží na tom, je-li mu umožněno tyto možnosti v plnosti využít.
■ je autoregulativní – samo řídí svůj vývoj. Bylo zjištěno, že některé z genů zygoty jsou zapnuty velmi rychle, patrně již 2. den po oplození. V průběhu 3. dne vývoje je aktivizováno již 1896 genů – tj. asi 1/15 celého genomu zygoty. Jednotlivé buňky vyvíjejícího se raného embrya se chovají jako buňky rozvíjejícího se organismu. Probíhají v něm přesně časoprostorově koordinované genetické a molekulární procesy, které vedou k postupnému rozvoji a diferenciaci buněk embrya. Embryo se tedy nechová jako pouhý shluk individuálních buněk.
■ je autogenerativní – tzn. že má schopnost dát počátek nového života jemu podobné bytosti. Drtivá většina lidských bytostí vzniká spojením spermie a vajíčka, ale některá mohou vzniknout později v rámci procesu rozdělení raného lidského embrya (vznik jednovaječných dvojčat) nebo dokonce technologicky procesem klonování. Zajímavostí je, že již u čtyřbuněčného raného embrya lze vidět polaritu – 2 buňky animální a 2 vegetativní. Černý cituje Hacha: „Pokud se rozdělí animální od vegetativních, vývoj není možný; pokud po jedné od každého typu, vyvíjejí se celá embrya, pokud se oddělí jediná buňka, vyvinou se 2 intaktní embrya.“ [5, s. 34, pozn. 18]

Je evidentní, že datovat vznik lidské individuality později než od početí či krátce po početí (jako např. rané embryo ve stádiu 8 buněk, doba ukončení uhnízdění embrya v děložní sliznici – tj. cca 14. den stáří embrya, objevení se neurální destičky nebo na základě objevení se dalších kritérií „lidskosti“ embrya nebo plodu v průběhu vývoje) je naprosto umělé [4, 5]. Stejně tak neobstojí argument, že za fyziologických podmínek zhruba polovina embryí odumírá v prvních dnech svého vývoje, protože genetický program člověka určuje také základní rámec délky života a přítomnost dalších negenetických faktorů může tuto délku optimalizovat či redukovat. Je samozřejmé, že někdy se tato geneticky „naprogramovaná smrt“ realizuje již ve stadiu zygoty, jindy u osmdesátiletého člověka [4].

Jako shrnutí uvádím citát prof. Šipra: „Z hlediska přírodovědného je možno považovat za prokázané, že lidské embryo je lidským jedincem již krátce po početí, téměř s jistotou nejpozději od druhého dne po splynutí mužské a ženské zárodečné buňky.“ [3, s. 18] A dále uvádí: „Z hlediska bioantropologického se lidské embryo od svého vzniku vyznačuje organizovaností a není tedy důvod, proč by v těle lidského embrya neměla být přítomna rozumová duše“. [3, s. 21]

Problematika pojímání lidského embrya jako lidské osoby je více filosofického rázu. Ovšem pojem osoby má domovské právo v teologii [6]. Prakticky je problematika pojmu lidské osoby důležitá z hlediska přisuzování lidských práv (např. právo na život). Práva lidské osoby se totiž zakládají na jejím bytí osobou. Ohledně chápání lidské osoby se dají jednotlivé názory zařadit do dvou směrů [5, 7]:

■ ontologický – podle něj je každá lidská bytost osobou na základě toho, že patří k lidskému druhu. Tento pohled je v těsné souvislosti s biologickým pohledem (viz výše) na vznik lidského jedince. Zjednodušeně: lidská bytost =lidský jedinec=lidská osoba.
■ funkcionální – podle něj je lidská osoba osobou na základě určitých schopností (např. schopnost vědomí sebe sama, schopnost mít přání). Tento pohled odděluje lidskou osobu od lidské bytosti ne na základě biologických argumentů, ale na předpokládané definici osoby. Zjednodušeně: ne každá lidská bytost je současně osobou. Jednotliví autoři se samozřejmě liší (podle své definice lidské osoby) ve svých názorech, které lidské bytosti nepředstavují osoby (lidská embrya, plody, novorozenci, lidé s vážnými poznávacími poruchami, lidé ve vegetativním stavu, atd.).

Rozsah tohoto článku nedovoluje detailní rozvedení a filosofickou analýzu obou směrů (k tomu viz články [5, 6, 7]), ale zjednodušeně lze uzavřít: Lidskou osobu nestačí definovat jen funkcionálně (např. na základě schopnosti vědomí sebe sama), ale zásadní je ontologická definice, stavějící na základě příslušnosti k lidskému druhu, protože tím je dána možnost lidské bytosti rozvinout (za předpokladu vhodných podmínek) určité schopnosti a dovednosti. Funkcionalisté vyvozují vznik osoby teprve z vybraných aktualizovaných schopností [5]. Vývoj lidského jedince od početí až po smrt se vyznačuje naprostou biologickou kontinuitou a vše co vzniká, už bylo zárodečně dáno. Existují jen dvě diskontinuity a to začátek a konec existence v tomto prostoru a čase [8].

Zakládat na aktualizaci některých schopností jedinců lidského druhu jejich základní lidská práva je nepřípustné a diskriminační [2, 5]. Je paradoxní, že v minulosti, kdy nebyly tak důkladné vědecké poznatky (poznání podstaty procesu oplození, přenos dědičných informací, poznání fází vývoje lidského zárodku, atd.) byly prohřešky proti nenarozenému životu považovány za jedny z nejhorších zločinů [2]. Skončím citátem prof. Pospíšila: „Absurdita ploché identifikace osoby a vědomí se naplno projeví tehdy, když si připomeneme to, jak se v nacistickém Německu nakládalo s psychicky postiženými lidskými bytostmi.“[6, s. 32] Pro podrobnější informace odkazuji na kap. 3.1. Morální status embrya (str. 44-56) v rigorózní práci Lenky Roskové [9], kterou prezentujeme na našich webových stránkách s laskavým svolením autorky.

Zpracoval Mgr. Jaroslav Duda 14.2.2015

1. Pozaič, V., Morální statut lidského zárodku a plodu, Scripta bioethica, 2004, 4(2), s.16-22.
2. Hach. P., Poznatky o počátku lidského života nejen z pohledu embryologa, Scripta bioethica, 2002, 2(1), s.2-7.
3. Šipr, K., Úvod. Začátek individuálního lidského života a lidská důstojnost, v: Sborník příspěvků interdisciplinární konference o právní ochraně osob před narozením, 18.10.2012, Brno, Nejmenší z nás 2012, s.15-23.
4. Svoboda, A., Kdy vzniká lidský život? Biologie zná odpověď, Scripta bioethica, 2006, 6(1-2), s.20-26.
5. Černý, D., Kdo je lidské embryo? Vědecko-filosofická perspektiva, v: Sborník příspěvků interdisciplinární konference o právní ochraně osob před narozením, 18.10.2012, Brno, Nejmenší z nás 2012, s.25-55.
6. Pospíšil, C.V., Christologické a trinitární aspekty statutu lidské osoby, Scripta bioethica, 2007, 7(3-4), s.27-37.
7. Lajkep, T., Status lidského embrya z hlediska filozofické antropologie, Scripta bioethica, 2003, 3(4), s.4-10.
8. Beneš, A|., Začátek existence člověka jako osoby, Scripta bioethica, 2002, 2(4), s.13-18.
9. Rosková, L.: Problematika hormonální antikoncepce u mladé generace [Rigorózní práce] / Lenka Rosková – Katolická univerzita v Ružomberku. Teologická fakulta; Katedra sociální práce. – Školitelka: Mgr. Katarína Kotradyová, PhD. – Stupeň odborné kvalifikace: Doktor filozofie. – Ružomberok: TF, 2013. Počet s. 108.

Pro podrobnější studium také odkazuji na česky dostupnou literaturu:
George, R.P., Tollefsen, C., Embryo, Unhošť 2011 a Ide, P., Je zygota lidskou osobou?, Praha 2012.